EV-9D9 našla smysl svého bytí v bolesti. Ovšem ne v té povrchní, jakou pociťují osoby z masa a kostí, její zálibou se stalo utrpení z nelogična. Hudbou pro její senzory byly nářky jiných mechanoidů, které opakovaně přiváděla na pokraj destrukce a nutila je, aby se vyrovnávaly se stavy, na jaké bylo jejich programování krátké. Neustále se v mučení zdokonalovala - jak softwarově tak hardwarově. Učinila z neštěstí jiných umění. Takové, pro které bohužel kromě ní, neměl nikdo další pochopení. Čas od času byla tedy nucena své působiště opustit a vydat se jinam, a právě v Jabbově paláci našla útočiště, o jakém se jí předtím ani nesnilo. V místě tak zvrhlém, kde pořádek byl považován za zbytečnost a život běžného droida se počítal na dny, měla pole působnosti bez hranic.
Nic není však tak dokonalé, jak se na první pohled zdá. Co se zprvu zdálo rájem, se rychle proměnilo v past, když EV-9D9 spatřila svého bývalého majitele – barona správce Landa Calrissiana. Nemohla být náhoda, že se objevil právě zde, a protože jejich poslední shledání nebylo zrovna přátelské, nastal čas pro krizový plán.
Na to, že se povídka jmenuje Špatný pocit, jsem z ní zklamaný rozhodně nebyl. Její originalita, alespoň co se Příběhů z Jabbova paláce týče, mě nadchla. Za naprosto perfektní považuji způsob, jakým je vyprávění pojato. Vše se odehrává z pohledu droida, jde se do detailů a události a objekty jsou popisovány skrze robotí metafory (kupříkladu na lidské ostatky je poukazováno jako kusy zvápenatělé živočišné vnitřní podpěry). Za myšlenku textu lze s jistou dávkou schovívavosti označit pokus o odpověď na otázku, co by se stalo, kdyby měl droid dostatečnou inteligenční kapacitu, vybavení a prostor k tomu, aby se mohl seberealizovat. Inu, stal by se člověkem. V tomhle případě navíc s extrémní úchylkou. Po vzoru Descartovy filozofie si EV-9D9 ospravedlňuje své činy a nadřazenost nad ostatními tím, že pokud může způsobovat bolest, pak přeci je a to ji činí jedinečnou. A kromě toho, experimenty prostě miluje.
Zvrácené motivace hrdinky jsou sami o sobě velkým kladem. Nejen tím, jak jsou popsány, ale už svojí podstatou. EV-9D9 je s Jabbou jakožto pánem nadmíru spokojena a nechce jej zabít, což je opět vítaná změna a plus. Ačkoli si je velmi dobře vědoma, kolik lidí po pánu domu jde, nezajímá se o ně a jejich pletichy, soustředí se čistě na své hrátky. Koneckonců nevěří, že by někdo z nich mohl reálně Jabbu ohrozit - pokusy o jeho svržení jsou totiž na děním pořádku a ty současné se od minulých v ničem neliší. Místo toho EV-9D9 sleduje cvrkot v paláci z jiného úhlu. Vyhledává způsoby, jak se dostat k novým obětem, analyzuje potencionální nebezpečí, která by ji mohla odhalit a především se zdokonaluje ve svém umění.
Pokud mluvím o dění v paláci, nemohu nevzpomenout, jak skvěle je provázáno s tím, jež se odehrává v šesté epizodě. Osobou, která příběh pojí s filmem, je Lando Calrissian, což je další významné plus za originalitu. Právě na jeho Oblačném městě EV-9D9 svojí cestu povídkou začíná a činí tak velkolepě – zběsilým úprkem z místa činu. Při čtení této pasáže jsem se nedokázal ubránit myšlence, jak by bylo skvělé, kdyby vzniklo i něco jako Příběhy z Oblačného města. Nestalo se tak a asi ani nestane, ale nevadí, navíc onu lokalitu si lze projít ve hře Jedi Outcast a to je také pěkný zážitek.
Další poměrně důležitou postavou pro příběh je droid Wuntoo Forcee Forwun, respektive 12-4C-41 (Ten, který myslí dopředu za druhého). Jeho rolí se ale zabývat nechci, to bych prozradil příliš, upozorním však na jistou perličku. Jméno robota je přímou referencí na sci-fi román Huga Gernsbacka Ralph 124C 41+, který vyšel roku 1911. Gernsback je jedním z pomyslných otců sci-fi žánru a právě po něm se jmenuje ona cena Hugo, kterou se pyšní Timothy Zahn.
Forma je tedy na výbornou. Ovšem s vlastním obsahem je to už horší. Na nadprůměrně dlouhou povídku se toho čtenář zas až tolik nedozví a text se spíš soustředí na šílené hrdinčiny praktiky než na příběh jako takový. Za vše mluví závěr, který je sice překvapivý, ale za cenu toho, že skutečně přichází z čista jasna a jakoby s tím, co se dělo po 20 stran nazpět, vůbec nesouvisel. Zapadá to do sebe, to ano, ale zavání to zásahem shůry místo přirozeným vyústěním povídky. Být Yuuzhan Vong, asi dílo docením více, toho sladkého droidího utrpení bylo vážně dost, ale jako prachobyčejný člověk bohužel na vyšší hodnocení myslet nemohu.